Všechno začalo tak, že se narodil Toník. Během pár týdnů si jeho máma uvědomila, že bloumá každý den pár hodin ulicemi s kočárkem, ve kterém spí mimino, a nemá moc co dělat. A že je moc zima na to držet v ruce telefon nebo knížku. A že zná zahrady všech domů v okolí zpaměti. A že tragické příběhy o matkách, které mají po nějakém čase doma problémy složit dohromady delší větu, vlastně mohou mít reálný základ.

A pak si jednou - uprostřed recitace nemluvněti, které mlátilo ručičkama do hrazdičky a vůbec ji neposlouchalo - všimla, že mnoho existujících říkanek nemá vlastně tak úplně smysl. Jak souvisí deštivé počasí s tím, že pes leze oknem? Navíc jaký pes leze oknem? Kde nasbírala liška zázvor a proč s ním běží do lidského sídla? Proč ho má celý pytel? Je snad liška obchodnicí s exotickými plodinami? Proč čekat na zakukání, když potřebuji jet na luka? A navíc proč tam jezdit, když leje? Nezapadnu i s koníčky do bláta?

A tak začala během procházek s kočárkem skládat vlastní říkanky. Ruce mohly být v rukávníku na kočárku, telefon v tašce a slovní zásoba se pokaždé protočila hlavou několikrát dokola. Tak vzniklo třicet říkanek o české přírodě.